HLEDÁNÍ MĚSTA BOHŮ III. 3

Po návratu za ostatními jsem vzrušeně řekl:

„Asi jsme viděli sochu Čtoucího člověka. Musíme ji natočit s maximálním zvětšením a k tomu potřebujeme stativ."

„A pod sochou Čtoucího člověka jsou uloženy hlavní Zlaté desky Lemuřanů, na kterých jsou zapsány Pravdivé znalosti, které mohou od základu změnit život lidstva," pronesl vzletně Selivěrstov.

Čtoucí člověk

„A kde jsou ostatní jaci? Je tu jen náš jak ,oblíbenec'," rozhlížel jsem se kolem dokola.

„Šli s honákem napřed po pěšině, počkají na nás v údolí u řeky," odpověděl Rafael Jusupov.

„Během výpravy," rozzlobil jsem se, „se nemůžeme rozdělovat. No dobrá. Pojďme všichni tam, kde jsme byli před chvílí s Ravilem."

Když jsme se šplhali nahoru po svahu, vytanula mi na mysl slova pronesená Starším člověkem jeskyně Harati a Astamanem o tom, že socha Čtoucího člověka k sobě přitahuje mraky a málokomu se podaří ji zahlédnout.

Také jsem si vzpomněl, že Starší člověk, jenž navštívil Kailás jako poutník, neměl to štěstí ji spatřit.

„Šéfe, nabral jsi příliš rychlé tempo. Dokonce ani jak nestíhá," zaslechl jsem hlas Selivěrstova.

„Mám obavu, aby sochu Čtoucího člověka nezakryl mrak," odpověděl jsem.

Opravdu je to ten Čtoucí člověk?

Po příchodu na místo jsme postavili stativ a točili s maximálním zvětšením. Nakukoval jsem do videokamery a přitom kreslil. Bylo naprosto jasně vidět, že je to socha člověka, sedícího v pozici Buddhy. Bohužel podmínky viditelnosti ve velehorách, kdy všechny stíny jsou černé a polostíny jsou sotva rozeznatelné, nedovolovaly rozlišit detaily sochy. Spoléhal jsem ale na následné počítačové zpracování snímků. Nicméně bylo vidět, že hlava sochy se naklání dopředu, jako kdyby tento obrovský člověk doopravdy četl knihu, která mu ležela na klíně. Socha byla umístěna na vícestupňovém podstavci, přesněji, nacházela se na vrcholu stupňovité pyramidy o výšce minimálně 6000 metrů. Socha byla otočena tváří směrem na východ. Přibližná vzdálenost k soše Čtoucího člověka byla asi 25-30 km. Velikost sochy jsme přirovnali k deseti až dvanácti podlažnímu domu.

Selivěrstov pohlédl do videokamery a tiše pronesl:

„Ten člověk sedí tváří směrem na východ. Přesně jako egyptská Sfinga, která se dívá stejným směrem. Nazval bych toho člověka tibetskou sfingou."

„Mýlíte se, Sergeji Anatoljeviči! Sfinga je jiná: hlavu má lidskou, tělo lva, a tady vidíme sochu opravdového sedícího člověka, který čte... knihu," namítl Ravil.

„A co je to Sfinga?" nečekaně se naježil Selivěrstov. „Ptám se tě, Ravile, co je to Sfinga? Asi nevíš, že?"„M ... m... nevím."

„Odpovídám," Selivěrstov zdvihl hrdě hlavu, „Sfinga, to je záhada staletí. Jasné?"

„Ne tak docela," zrozpačitěl Ravil.

„Všechny záhady staletí se dívají na východ. Kam se dívá egyptská Sfinga? Na východ. Čtoucí člověk sedí tváří kam? Taky na východ. Jaký z toho můžeme udělat závěr?" pohlédl Selivěrstov šibalsky na Ravila.

„Jaký?"

„Všechny záhadné pradávné monumenty, které se dívají na východ, se nazývají sfingy."

„A proč?" zavrčel Rafael Jusupuv nedůvěřivě.

„No," Selivěrstov si vzrušeně sundal kšiltovku, „protože na východě něco je. Egyptská Sfinga se dívá nejen na východ, ale dívá se také na Město Bohů,

S. A. Selivěrstov: „Egyptská Sfinga, to kde se nachází socha Čtoucího je záhada staletí. Dívá se na Čtoucího člověka, symbolizující úložiště pradávných znalostí, zapsaných na Zlatých deskách Lemuřanů. A Čtoucí člověk je také obrácen tváří na východ, tedy v tu stranu, kde se nachází Tichý oceán, kde se kdysi rozkládala starodávná Lemurie, země s nejrozvinutější civilizací v historii naší planety, jejíž znalosti zmizely a jsou zapsány na Zlatých deskách, aby se uchovaly pro chytřejší a lepší potomky, než jsme my. Čtoucí člověk, obrácený tváří k východu, jakoby ukazuje, odkud tyto znalosti přišly. A tak se egyptská Sfinga dívá na Čtoucího člověka a Čtoucí člověk ,se dívá' na potopenou Lemurii."

„A proč jsi tedy Čtoucího člověka nazval... ,tibetská sfinga'?" zamračil se Rafael Jusupov.

„Sfinga," Selivěrstov se odmlčel, „sfinga je symbol moudrosti a copak Čtoucí člověk nezosobňuje moudrost? Zosobňuje. Proto jsem ho také pojmenoval ... ,tibetská sfinga'."

„A-a-a...," odpověděli současně Rafael s Ravilem.

„Pořád mám," vložil jsem se do hovoru, „v hlavě rozhovor s ochráncem záhadné jeskyně Harati v Nepálu. Astaman se Starším člověkem tvrdili, že v jeskyni Harati jsou uloženy Zlaté desky Lemuřanů. Také však říkali, že hlavní Zlaté desky, na nichž jsou zapsány hlavní znalosti dávnověku, jsou v Tibetu v oblasti Kailásu, a že to místo označuje socha Čtoucího člověka."

„Tak co, pánové," Selivěrstov zvedl slavnostně ruku a ukázal směrem ke Čtoucímu člověku, „račte se na vlastní oči podívat na místo studnice pradávných znalostí na Zemi."

„Starší člověk mi také říkal," pokračoval jsem, „že tam, u sochy Čtoucího člověka, se nachází druhý vchod do podzemí Kailásu, a že za posledních 2000 let tam nikdo nevešel. Zajímá mě, kde asi..."

„K soše se přibližuje mrak," přerušil mě Ravil, dívající se do hledáčku videokamery.

„To jsem zvědav, jestli ho socha k sobě přitáhne, jak tvrdil Starší člověk," ozval se Rafael Jusupov.

„Ravile! Dej, teď se budu dívat já. Zapni, prosím tě, tu kameru," požádal jsem ho.

Viděl jsem, jak se mrak přibližuje k soše Čtoucího člověka a postupněji zakrývá.

„Přece jen ho přitahuje, že?" pronesl jsem. Čte rukama...

Mrak zakryl slunce a v tom okamžiku jsem uviděl, že černé stíny, charakteristické pro vysoké hory, začaly na soše blednout, objevily se polostíny a spolu s nimi některé detaily sochy Čtoucího člověka. Tento moment trval jen několik vteřin, ale podařilo se mi přesvědčit se na vlastní oči, že Čtoucí člověk sedící v pozici Buddhy nedrží v rukou knihu. Ne! Na klíně mu neležela kniha! Na jeho kolenou ležela velká deska! Čtoucí člověk seděl a na desce měl položené ruce!

„Čte desku rukama!!!" vykřikl jsem a zoufale jsem pozoroval, jak sochu zakrývá mrak.

Trochu předběhnu a prozradím, že následné počítačové zpracování získaných videosnímků potvrdilo, že Čtoucí člověk má na klíně desku a na ní položené dlaně rukou.

Mrak se zachytil za sochu a vůbec se mu nechtělo od ní odtrhnout.

„Měli jsme štěstí, že jsme tu legendární sochu viděli," vydechl jsem.

„Pravdepodobne nám pomohl Bůh! Ravile, proboha, opatruj tu videokazetu jako oko v hlavě."

„Ovšem, ovšem, šéfe."

„Je zajímavé," pokračoval jsem, „že..., jak jsem viděl..., jak se mi zdálo, Čtoucí člověk ,čte' desku tak, že na ni položil dlaně. Těžko můžeme pochopit mechanizmus takového čtení, ale určitě existoval a... možná, že existovat bude. Kromě toho, když Starší člověk vyprávěl o Zlatých deskách Harati, říkal, že také ony se čtou rukama. Informace vcházejí jakoby samy od sebe přes ruce do mozku."

„Nemůžeme vyloučit, že pradávní lidé měli vysoké senzibilní schopnosti a v souvislosti s tím i písmo mohlo mít docela jiný charakter," dodal Rafael Jusupov. „Například, je klidně možné, že zápis na desky se prováděl pomocí biopole, vycházejícího z lidských rukou a zachytil se uvnitř kovu na atomární úrovni. Také čtení těchto informací zřejmě probíhalo přes biopole člověka. Proto můžeme stěží očekávat, že na Zlatých deskách Lemuřanů uvidíme obvyklá písmena nebo hieroglyfy."

„Osendovský, Rerichův společník v expedicích, popsal ve svých knihách vyprávění tibetského lámy o tom, že v jedné utajené jeskyni četli zasvěcení lidé Zlaté desky tak, že si je přikládali k hlavě," poznamenal jsem.

„Ano, můžeme si představit i takovýhle způsob čtení Zlatých desek, protože biopole nevychází jen z rukou, ale i z hlavy," vysvětlil Rafael Jusupov.

„Myslím si ale, že čtení rukama je základní způsob získávání informací ze Zlatých desek. To, že má Čtoucí člověk na desce položené ruce a nedrží desku na hlavě, není náhoda. A tady... tady jsou uloženy hlavní Zlaté desky světa."

„Ach! Jak rád bych si je prohlédl!" povzdechl si Selivěrstov.

-pokračovanie-

Ernst Muldašev

Věnováno památce Nikolaje Konstantinoviče Rericha