Kořeny indoevropské duchovní tradice (část 2.)

„Vidění světa coby obrovského hmoždíře s paličkou, ve kterém se „křeše život“, je nejen klíčem k pochopení pravého smyslu původního indoevropského křesťanství a filosofie, ale zároveň i prastarého obřadu sómy a uctívání takto zrozeného či vykřesaného „Spasitele“ – „Krista“ – „zlatého dítěte v jesličkách“, jak se zpívá ve Védě. Základním termínem je zde védské slovíčko „su“, znamenající právě „křesání“, „duchovní zrozování“ a od něj odvozené slovo pro „toho vykřesaného“ – „sómu“ – „Krista“. Slovesný kořen „su“ prostupuje celou védštinou i sanskrtem a označuje vždy pravé dobro, štěstí, správnost a lidství. Oznamuje všem, že pouze to je a může být „dobré“, „šťastné“ a skutečně živé, co prošlo procesem křtu mezi dvěma „činely“, co se „zrodilo uprostřed“ v poznání agresivity a nelidské kamennosti obou slepých kosmických sil.“

Svět jako hmoždíř

Obě věčně slepé síly, pomocí jejichž srážení vzniká život a člověk, jsou v učení Védy viděny buď v podobě dvou misek či puklic (činitelských „činelů“), rodících svým srážením základní „tón života“ – „brahma“ – který nese svět – nebo chápány jako „dva kameny“ („aśmaná“, „páśyá“, „naptí“, „rodasí“) a celý svět byl proto duchovně viděn jako obrovský hmoždíř [obraz hmoždíře s paličkou při práci], ve kterém se pomocí horní palice, reprezentující horní sílu nebe či muže, v dolní misce země či ženy „hmoždí“ člověk za poznáním. Stálou činností obou těchto kosmických „činelů“ dochází ke vzniku vykřesaného „tónu“ („tanus“) či nosného zvuku („brahma“) coby základního prostoru života, který je postupně „zaléván“ hmotou.

Právě tato vize „trojího světa“ dala potom vzniknout hlavnímu liturgickému obřadu, se kterým se setkáváme v indické Védě a perské Avestě – obřadu vytloukání „sómy“ u Indů či „haomy“ – „hómy“ u starých Peršanů. Tento „sóma či „hóma“, jak říkali Peršané, coby vykřesané světlo vědomí a pravá podstata lidství, „ten třetí“, dal člověku také jeho latinský název – „hómó“.

Jak obraz dvou proti sobě působících kosmických sil, tak také obraz dvou proudů – „živé vody“ vzhůru a „mrtvé vody“ dolů – které z těchto kosmických „božích mlýnů“ vytékají, tvoří podstatu indoevropského vidění světa – podstatu původního a skutečného křesťanství. Toto byla myšlenková škola a tradice, pomocí které se člověk a celá lidská společnost vymanila ze spodního světa zvířat. Zvuk o sebe narážejících kosmických „kamenů“, nazvaný ve védštině naprosto výjimečně zvukomalebně „vak, vak, vak“, určil také název lidské řeči jako takové – védsky „vak, vač“.

Tato původní řeč – „vak“ – však nevznikla vůbec proto, aby sloužila lidem coby „komunikační instrument“ k praktické činnosti při dobývání bohatství planety, nevznikla s vegetativním cílem, ale přímo naopak, jako buditel – probouzeč – či spásné slovo vědění, které rozevírá temnoty nevědění a vytváří tak prostor míru a světla – „dobré lidské pole“. Tato původní lidská řeč vznikla a byla na svém počátku nejprve pouze výsostným liturgickým prostředkem(!), užívaným pouze „znalci slova“ („bráhmany“, „slovany“, „skandy“) za „svatým“, tj. životadárným („geniálním“), účelem při gnostickém obřadu („yadžňa“), jenž praktikoval a zároveň znázorňoval zrození člověka a života z vykřesaného ducha Úplnosti, prostředkem, který teprve během věků vešel do všeobecného praktického užívání i mezi laiky a lidi nezasvěcené, a tak postupně zvulgarizoval, „upadl“, a stal se jednak obyčejným „oznamovacím“, později dokonce i obluzovacím prostředkem mezilidské komunikace. Tento proces ještě ani dnes neskončil, naopak stále pokračuje.

Protože obsahem původní „svaté řeči“ – její základní ideou – bylo světlo poznání, je také zřejmé, proč její původní šiřitelé – „bráhmani“ čili „slované“ anebo „skandové“ (totiž pěstitelé posvátného slova) – byli považováni za důležité udržovatele života a zaujímali tak významné společenské postavení.

Pomocí této svaté řeči či „mantry“ dochází k vytvoření probuzené lidské mysli („man“, „manas“), která se stává už v nejstarších dobách symbolem člověka jako takového: „man“ – „člověk“. Člověk, jeho mysl a slovo se proto zrodili zároveň, v rámci jednoho procesu, a sama struktura indoevropského slova tento křestní či „křesťanský“ proces vzniku dokládá. První konsonanta trojčlenného indoevropského kořene slova, např. „man“, reprezentuje první „kosmický kámen“ – „nebe“, druhá konsonanta znázorňuje druhý „kosmický kámen“ – „zemi“ a vokál mezi nimi („a“) potom otevřený či vykřesaný prostor světla a života. Blízká příbuznost výrazu pro člověka – muže („man“ – „men“) a pro jeho mysl (sanskrt. „manas“, lat. „mens“), dosvědčuje ještě dnes v řadě indoevropských jazyků tuto původní souvislost.

Historie nás poučuje o významu této pradávné gnostické události pro vznik nejstarších nám známých lidských kultur. Jméno „man“ – „men“ – se objevuje často v jejich legendárních počátcích. V Indii se po tisíciletí udržela tradice legendárního Manua, který dal lidem zákony, na Krétě se objevuje legendární král Minos, v Egyptě zase Meni – sjednotitel země a první velký král.

Také ve středoevropských Čechách se dochoval krásný mýtus o „Přemyslu Oráči“, zakladateli vládnoucího rodu, který dokládá nejen tuto prastarou védskou tradici vzniku „královského rodu“ člověka z „Pramysli“ („Přemysla“), ale dokonce poukazuje na další podstatný rys indoevropské tradice – na chápání vykřesané mysli coby prostory, dávající úrodu, mysli, která „oře“, to jest rozvírá temnou hmotu nevědění paprskem světla [obraz světla, které rozvírá temnotu a záběr na pluh, který stejným způsobem rozvírá temnou hlínu].

Původním „pluhem“ lidství bylo ovšem posvátné či „geniální“ slovo – brahma – logos. Teprve mnohem později vznikl hmotnou nápodobou tohoto „duchovního pluhu“ pluh fyzický, který pantomimicky znázorňoval činnost pravěkých oráčů ducha. Proto také sloveso pro „zpívání manter“ („ar“, „arya“), které rozevírají temnotu nevědění, bylo následně použito i pro orání půdy, neboť to druhé „orání“, se zrodilo jako symbol toho prvního – je to vlastně tatáž činnost ve dvou rozdílných světech. Tuto souvislost dosvědčuje až dodnes v latině a v jiných starých indoevropských jazycích zachovaná příbuznost slov „orare“ (modlit) a „arare“ (orat).

Síla života „vis“, znázorňovaná jako vznášející se orel

Základním termínem pro vykřesanou sílu mysli a duchovního probuzení – sílu „věčného života“ – bylo védské slovo „vís“, „vis“. Toto slovo má ve védštině a právě pouze jenom v ní svůj vnitřní význam, znamenající „roz“. Duch života a „rozevření“ gravitační síly hmoty je totéž! Tato pravá síla života je jedna jediná: je vykřesanou vřící silou osvobození všeho živého a citlivého ze smrtonosného objetí neživé a temné hmoty, je cestou vzhůru za světlem rozevřením temnot gravitace a nevědění, je „roz-umem“ (tj. „uměním rozevřít“) ve svém pravém duchovním významu. Právě proto byla tato síla „vis“ v gnostické tradici symbolicky znázorňována velkým ptákem – orlem, který přilétá s výšin, orlem světla či ducha, který zachraňuje člověka, topícího se ve spodních vodách zapomnění a smrti – „v oceánu spodních vod“.

Staří pěvci proto děkovali: „…dárce jste zachránili – toho, který se topil ve vodách, a zavolal na Dárce: „Dárče!“, toho, který jako lev upadl do zajetí v místě nástrahy.“

Ve známé gnostické „Písni o perle“ z počátku našeho letopočtu proto můžeme číst v místě, kde je gnostik probouzen ze svého materialistického spánku symbolickým „dopisem od Otce“ na Východě: „Jako orel letěl dopis – král všech ptáků mu propůjčil podobu. Letěl ke mně, u mě také přistál. Hlasem stal se dopis a na jeho volání a jeho šelestem jsem se probudil ze svého spánku smrti ...“

Totéž slovo „vis“ označuje ve Védě také oheň stoupající vzhůru, neboť právě vykřesané lidské teplo – „var“ – je jediným prostředkem tohoto probuzení, nebo dokonce označuje i samotné pěvce, kteří zpívají své mantry, pomocí nichž uctívají jimi vykřesaného Pána prostoru a života – Indru. Vůbec ne náhodou se proto ve védštině množné číslo slova „vis“ – „vayas“ tolik podobá védskému osobnímu zájmenu „vayam“ – „my“(pěvci).

Slovo „vis“ je obsaženo i v dodnes známém jménu boha Višnu – je to zmnožitel a rozhojnitel této „síly křtu“ ve světě – duchovní princip, zobrazovaný všude jako „slunce světa“.

Orel se proto stal v tradici védského křesťanství výsostným znakem ducha života, znakem „Asury“ – „Oživovače“ coby nejvyššího „Boha“, „Dárce“ a tento prastarý symbol ducha pronikl – jak si ukážeme – do výtvarného umění mnoha národů a civilizací.

„Su“ a „sóma“ – základní termíny védského křesťanství

Vidění světa coby obrovského hmoždíře s paličkou, ve kterém se „křeše život“, je nejen klíčem k pochopení pravého smyslu původního indoevropského křesťanství a filosofie, ale zároveň i prastarého obřadu sómy a uctívání takto zrozeného či vykřesaného „Spasitele“ – „Krista“ – „zlatého dítěte v jesličkách“, jak se zpívá ve Védě. Základním termínem je zde védské slovíčko „su“, znamenající právě „křesání“, „duchovní zrozování“ a od něj odvozené slovo pro „toho vykřesaného“ – „sómu“ – „Krista“. Slovesný kořen „su“ prostupuje celou védštinou i sanskrtem a označuje vždy pravé dobro, štěstí, správnost a lidství. Oznamuje všem, že pouze to je a může být „dobré“, „šťastné“ a skutečně živé, co prošlo procesem křtu mezi dvěma „činely“, co se „zrodilo uprostřed“ v poznání agresivity a nelidské kamennosti obou slepých kosmických sil.

O obrovském rozšíření tohoto učení a této tradice svědčí nejen řecké slovo „sóter“, hojně užívané v Evropě pro Ježíše Krista (totožné s původním védským „sótar“ – „křesač“), ale dodnes i celá řada místních jmen a názvů, vztahujících se ke kořeni „su“, jenž na naší planetě zůstaly zachovány, bohužel již bez vědomí souvislostí – od Súdánu (v sanskrtu „su-dánam“ – „blahodárný dar“) v Africe a ostrova Sokotry (véd. „su-khatara“ – „nejšťastnější“) přes celou plochu Asie až po název ostrova Sumatry („su-mantra“ – „dobré slovo“) či jméno indonéského prezidenta Sukarna („su-karman“ – „dobrý čin“). S velkou pravděpodobností je také obvyklý název pro polévku – „supa“ – názvem vzniklým z védštiny, označujícím právě sómu – pravý duchovní pokrm védského křesťana.

-pokračovanie-

Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese

Kořeny indoevropské duchovní tradice

S láskavým dovolením autora

Zdroj: http://www.gnostica.cz/

Objednávky zo Slovenska: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese

Objednávky z Českej republiky: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese