HLEDÁNÍ MĚSTA BOHŮ III. 2

Opět jsem pozorně zkoumal svahy kopců. Po chvíli jsem si vzrušeně řekl:

„To nejsou divné pruhy. Z oblaků se jednoduše vynořila stupňovitá pyramida."

Bylo dost dobře vidět, že ta ,hora' má pravidelný pyramidální tvar se seříznutým vrcholem. Nehledě na to, že jižní stranu hory částečně zakrývala vrstva sněhu, pruhy, podobné stupňům, byly naprosto jasně vidět.

Ještě jedna pyramida?!

Terénní kresba druhé pyramidální hory. Vedle je vidět ještě jedna hora, podobná pyramidě (č. 114)

Rychle jsem ji zakreslil. Obával jsem se, že ji opět zakryje mrak. Pak jsem ji vyfotografoval obyčejným i digitálním fotoaparátem. Zdálo se, že vedle této pyramidální hory, kousek opodál, je ještě jedna pyramidální konstrukce, ale jiného tvaru a menší. V dalekohledu jsem viděl, že je silně pokryta sněhem, ale její hrany a válcovitý výčnělek na vrcholu byly vidět dostatečně dobře. Nakreslil jsem i tento útvar, aniž bych si byl jist, že má k pyramidám nějaký vztah.

Trochu předběhnu a řeknu, že po návratu se po pečlivém počítačovém zpracování ukázalo, že také poslední konstrukci můžeme interpretovat jako ,pyramidální horu', přestože jsem o tom tehdy ještě pochyboval.

Po zakreslení a vyfotografování jsem si prohlížel druhou pyramidální horu, která byla dost dobře viditelná. Velmi se podobala stupňovitým pyramidám, které jsem mnohokrát viděl v Latinské Americe.

Ale v porovnání s nimi byla tato hora mnohem vyšší a svými rozměry předčila dokonce Chufevovu pyramidu v Egyptě.

Vážně jsem přemýšlel o tom, že zítra bude možná účelné nepokračovat v určené trase, ale vypravit se na průzkum pyramidálních hor. Provést potřebná měření, vydat se na vrchol a podobně. V tom případě bychom mohli s velkou spolehlivostí tvrdit, že jsme našli nové, dosud neznámé pyramidy.

Terénní kresba třetí pyramidální hory

Přesné azimuty, které jsem změřil, by nám umožnily najít hory za jakéhokoliv počasí.

„Co dělat, hm? Co dělat?" lamentoval jsem v duševním zmatku.

V hloubi duše jsem ale doufal, že nám bude počasí přát a v okolí hory Kailás uvidíme ještě mnoho neobyčejných pyramid. A co legendární Údolí Smrti? A Zrcadlo Vládce Smrti Jamy? A brána do Šambaly? A záhadná Milarepova jeskyně?!

„Nejdeme po plánované trase!"řekl jsem si rozhodně, když jsem si opět uvědomil, že hlavním cílem expedice je hledání Města Bohů a nikoliv objevení a podrobný popis nových pyramid.

Skrz mraky znenadání pronikl paprsek zapadajícího slunce a prozářil kousek krajiny trochu východně od pyramidálních hor. A v tom paprsku vyplul z chladného soumraku ještě jeden pyramidální útvar.

„Snad se mi to nezdá?" pomyslel jsem si bezděky. „Snad nepokládám přání za skutečnost?"

Z obavy, že se útvar opět skryje za mraky, jsem ho rychle zakreslil. Když jsem se však nachystal, že ho vyfotografuji, mrak pohltil nešťastný sluneční paprsek a ovlivnil kvalitu fotografie.

„Kruci, měl jsem nejdřív fotografovat!" vynadal jsem si.

Přesto jsem dobře viděl, že zvláštní hora měla přesný pyramidální vrchol nad základnou podobnou čtyřhranné kopuli.

„Vida, jaká různorodost pyramidálních konstrukcí! Nic se neopakuje!" zvolal jsem pološeptem. „K čemu to mohlo být?"

Rychle se smrákalo. Z kompasu jsem odečetl azimut směrem k našemu táboru a náhle si vzpomněl, že budu procházet místem, kde mě napadli zdivočelí psi. Zamračil jsem se a rozhodl se jít oklikou. Uhnu od vytyčeného azimutu nejprve o 30° na západ a po půl cestě o 30° na východ. Uvědomoval jsem si, že najít tábor bude v tomto případě těžší, ale psi ve mně zanechali bolestně mizerný dojem.

Sel jsem podle střelky kompasu. Myšlenky se točily kolem spatřených pyramidálních hor a snažily se najít jejich účel.

„Proč pradávní lidé stavěli pyramidy?" ptal jsem se sám sebe stále dokola a nenacházel odpověď.

Duševní zmatek z toho, že nemohu najít aspoň trochu přijatelnou odpověď, zesílil, když jsem znovu pomyslel na předurčení Města Bohů, které se dost možná... dost možná sestává z pyramid.

„Mimochodem, je čas zahnout o 30° na východ," zašeptal jsem si a změnil směr chůze.

Nadobro se setmělo. Do tábora zbývalo odhadem asi kilometr a půl. „Uuu... uuu...," zaslechl jsem vytí.

„Kruci!" zanadával jsem a vytáhl nůž. Pokračoval jsem dál podle azimutu.

„Uuu... uuu...," ozvalo se vytí někde docela blízko.

Abych si dodal odvahy, začal jsem si zpívat písničku, asi od Borise Mojsejeva: ,Černý samet deštěm promok', tulákovi však Bůh pomoh'...

Bylo mi nepříjemně z toho, že pokud minu azimut a netrefím do tábora, nemine mě nocování na ledové tibetské půdě při teplotě mínus 10 °C v obklíčení divokých psů. O, jak jsem tehdy zatoužil po obyčejném ruském ohni!

Při sestupu z kopce jsem zakopl o hrbol, spadl a rozplácl se na zemi.

„Vrr...," ozvalo se někde velmi blízko.

Mráz mi přeběhl po zádech. Psi mě viděli, já je ne. Opět jsem si zazpíval Mojsejevovu písničku o lehkomyslném a sebejistém odvážlivci.

Trochu víc nalevo od směru mé trasy vyletěla světlice - kluci signalizovali.

Rychle jsem si poopravil azimut a brzy došel do tábora. „U-u-u," ozvalo se někde v dálce.

Hoši mě přivítali. S povzdechem úlevy jsem zalezl do stanu. „Zítra se musíme na pyramidy znovu podívat,"řekl jsem si v duchu a zajídal hlt zředěného lihu.

-pokračovanie-

Ernst Muldašev

Věnováno památce Nikolaje Konstantinoviče Rericha