HLEDÁNÍ MĚSTA BOHŮ III. 1

"Znepokojen těmito myšlenkami jsem usedl na pahrbek a hleděl směrem ke Kailásu. Měl jsem v rukou mapu, podle níž jsem mohl přesně určit polohu hory, zahalené mraky. Pak můj pohled sklouzl stranou a najednou se zastavil západně od Kailásu na neobvyklé hoře pravidelného tvaru. Pozorně jsem se zadíval. Zabušilo mi srdce. „Vždyť to není hora! Je to pyramida!"řekl jsem vzrušeně nahlas sám pro sebe."

První pyramidy Města Bohů

Můj přítel Sergej Anatoljevič Selivěrstov nakládal jaka.

„Kéž by nám přálo počasí, hezké počasí,"říkal jsem si a pomáhal uzpůsobit naše batohy na jaky, které jsme najali od místních pastevců, abychom podnikli pěší túru do nitra tibetských hor v oblasti posvátné hory Kailás.

Důrazně nám doporučovali jít s lehkými batohy, protože se budeme pohybovat ve výškách 5000-6000 metrů a v takových výškách může přenášení těžkých břemen zpomalit rychlost pochodu. Jaci, jak tvrdili Tibeťané, nejenže mohou lehce nést těžký náklad, ale i snadno procházet hromadami kamení a také šplhat po nepříliš strmých skalách.

„Hotovo! Odlehčete jakům! Nezapomeňte, který batoh s kterým jste svazovali na jačích zádech, aby náklad netáhl na jednu stranu,"řekl průvodce Tatu. „Zítra musíme vyjít brzy ráno, za úsvitu. Jaky budeme nakládat ještě za tmy. Honci je sem přivedou už v šest hodin ráno."

Zvedl jsem hlavu a ještě jednou pohlédl na černé mraky, které obklopily oblast posvátného Kailásu.

„Ach," vzdychl jsem rozhořčeně. „Vždyť včera večer se Kailás odhalil a dnes se zase schoval za mraky. Cožpak nebudeme mít dobré počasí? Když nebude počasí, nic neuvidíme! Nic! Neuvidíme Město Bohů, které má být tady, v oblasti Kailásu. Pak bude celá expedice zbytečná! Ach jo!"

Doopravdy uvidím pyramidy?

Znepokojen těmito myšlenkami jsem usedl na pahrbek a hleděl směrem ke Kailásu. Měl jsem v rukou mapu, podle níž jsem mohl přesně určit polohu hory, zahalené mraky. Pak můj pohled sklouzl stranou a najednou se zastavil západně od Kailásu na neobvyklé hoře pravidelného tvaru. Pozorně jsem se zadíval. Zabušilo mi srdce.

„Vždyť to není hora! Je to pyramida!"řekl jsem vzrušeně nahlas sám pro sebe.

Křečovitým pohybem jsem vyndal fotoaparát, co nejdál jsem vysunul objektiv a několikrát pyramidální horu vyfotografoval. Pak jsem z expediční tašky vyndal sešit a pustil se do zakreslování trojúhelníkové hory, ostře se vyjímající na pozadí nevelkého hřbetu s mírným sklonem.

„To je věc!" opakoval jsem dokola, hloupě pohybuje rty ve vzpomínkách na Nepál, kde se mi dvakrát či třikrát do hlavy vloudila myšlenka, že legendární Město Bohů se musí skládat z prastarých pyramid kolem hlavní pyramidy - posvátné hory Kailás.

Vzpomněl jsem si také, že v Káthmándú, když jsem se toulal mezi stupami komplexu Svajambanat, rozkládajících se kolem hlavní stupy, mi hlavou vytrvale vířila myšlenka, že Svajambanat symbolizuje komplex Kailásu. Tehdy jsem všechny stupy pečlivě spočítal. Bylo jich 108.

Dokreslil jsem, sesul se z pahrbku a zvrátil se do řídké trávy. Bylo velmi chladno. Vál ledový vítr.

„Skutečně je kolem Kailásu 108 pyramidálních útvarů?!" napadlo mi náhle. „Opravdu je ta hora přede mnou jednou z četných pyramid?"

Odhadl jsem vzdálenost k pyramidální hoře, potřebné azimuty a zanesl její polohu do mapy. Pak jsem rychle vyrazil do tábora a po příchodu jsem zvolal:

„Rafaeli Gajazoviči! Ravile! Vylezte ze stanů! Vyndejte digitální fotoaparát a notebook."

Došli jsme k pahrbku, na kterém jsem před chvílí seděl, a udělali digitálním fotoaparátem několik snímků pyramidální hory. Požádal jsem kluky, aby jednu fotografii zobrazili na obrazovce počítače, zvětšili ji a zvýraznili obrysy hory, abych se přesvědčil o jejím pyramidálním tvaru.

Obrys udělal Rafael Gajazovič dost rychle.

„Podobá se pyramidě, podobá!" vykřikl jsem. „Pokud je to pyramida, je velmi stará. Podívejte se, ve zvětšeném zobrazení jsou vidět zničené části. Ach, sněhová čepice nám brání podrobnému prohlédnutí povrchu stran! Je to pyramida? Možná nám jen připadá, že jde o umělou pyramidu?! Možná, že přání je otcem myšlenky?"

Pochybnosti mi jak vichr kroužily hlavou. Těžký neurotický chomáč mi vstoupil do krku. S lítostí jsem si přiznal svou dětskou a... zřejmě nepodloženou snivost a začal ji nenávidět.

„Já..., zabedněný snílek, jsem sem přivedl celou expedici," lamentoval jsem a mačkal v ruce kompas.

„Utápět se v růžových snech je snadné, když člověk sedí v pohodlné pracovně! Realita je však drsnější, ta potřebuje důkazy! A kde jsou ty důkazy? Pouze tento rozmazaný počítačový obrázek? A mraky? Ty prokleté černé mraky! Nejenže zakryly posvátný Kailás, brzy zahalí i tuto pyramidu, nacházející se poměrně nízko. A je to vůbec pyramida?"

Choulil jsem se chladem a nervózně kouřil.

Rafael a Ravil mlčeli.

„Kdybyste aspoň něco řekli! Kdybyste řekli aspoň, že jsem blázen a fantasta," pomyslel jsem si. „Mlčí, vždyť v práci jsem jejich šéf."

Silou vůle jsem se snažil zahnat pochybnosti a promyslet hypotézu o tom, že v oblasti posvátného Kailásu existuje celý komplex velmi starobylých pyramidálních staveb, které společně tvoří Město Bohů.

„Ale vždyť se to může i potvrdit," zašeptal jsem si smutně a netečně sám pro sebe. „Možná, že ta pyramidální hora je pouze začátek. Možná, že je to první vlaštovka. Možná, že za ní budou následovat další a další pyramidální konstrukce?!"

Začal jsem v duchu probírat všechny hypotézy, které nás zavedly až sem, do dalekého a drsného Tibetu, abychom právě tady hledali legendární Město Bohů. Myšlenky se protáčely v analýzách. A tu, odněkud z hlubin vědomí vyvstala otázka, která mě už dávno trápila. Jaké je předurčení Města Bohů? Tato otázka přerušila chod analytických myšlenek a vyžadovala alespoň nějakou odpověď, třeba spekulativní, třeba hypotetickou nebo dokonce fantastickou. Vyvinul jsem úsilí a snažil se zapojit celý svůj mozkový potenciál, ale odpověď nepřicházela. Chuchvalec zklamání a podrážděnosti opět vystoupil až k hrdlu. Dokonce mě polila horkost.

Tehdy jsem netušil, že ještě uplyne hodně času, než na tuto otázku najdu odpověď. Ukáže se, že odpověď je tak neobvyklá, že budu dlouho hloupě sedět se široce otevřenýma očima a přemýšlet o lidské zlobě tady na Zemi, kvůli níž byl postaveno toto nebeské město - Město Bohů.

Vzpurně jsem zatřepal hlavou, abych se z toho vytrhl a zeptal se kluků:

„Chlapi, kolik podle vás měří ta pyramidální hora?"
„Cože? Mluv nahlas! Vítr..." ozval se Rafael Jusupov.
„Jak je vysoká ta pyramidální hora, říkám!"
„Aha..." Rafael se zahleděl do dálky. „Je dost vysoká. K ní to bude... m... m... asi dvacet kilometrů, ale vyčnívá dost vysoko nad hřeben a nevidíme její úpatí."
„Je vyšší než Chufevova pyramida, která měří téměř 146 metrů?"
„Podle mě je vyšší."

Pomyslel jsem si, že ta hora je trpaslík v porovnání s Kailásem, který... který... je přece také pyramidální konstrukce, stvořená pradávnými lidmi.

„Zdá se, že ta pyramidální hora je hodně stará!?" ukázal jsem na ni prstem.
„Cože?" Rafael Jusupov opět neslyšel. „Mluv hlasitěji, říkám ti, že duje vítr."
„Že je asi hodně stará ta hora?" zakřičel jsem.
„Kdo ví... Museli bychom k ní dojít. Vyžaduje to odborníky na geologii, aby..."
„Geologové mezi námi nejsou," přerušil Rafaela Jusupova Ravil. „Šéfe, půjdeme k té pyramidální hoře?"
„Asi ne," odpověděl jsem a snažil se zbavit pocitu smutku, který se objevil z ničeho nic. „Pokračujeme po vytýčené trase."„Dobře."
„Zajímalo by mě, jak tu pyramidu postavili. Samozřejmě pokud je to pyramida a ne přírodní hora," zavrčel jsem si pod nos.
„Tak budeš mluvit nahlas nebo ne?" naježil se Rafael Jusupov.
„Gajazoviči, musíš si sundat klobouk z uší," poradil mu Ravil.

„Cože?!" zeptal se opět Rafael Jusupov.

Pochybnosti mě neopouštěly. Ještě jsem nevěděl, že brzy uvidíme obrovské množství různorodých pyramidálních konstrukcí a postupně, velmi pozvolna se pochybnosti rozptýlí a konečně pochopíme, že na vlastní oči vidíme Město Bohů.

„Kluci, běžte do tábora! Ještě tady pobudu. Zdá se, že se mraky zvedají. Nechte mi tu digitální fotoaparát,"řekl jsem.

Opět jsem usedl na oblíbený pahrbek. Měl jsem pocit, že mě zespodu zahřívá. Pozorně jsem pohledem přejížděl z jednoho horského zákrutu na druhý a snažil se najít ještě jednu pyramidální horu. Už jsem ztrácel naději, když se můj pohled zastavil nedaleko od té první na podivných pruzích, které se odhalily pod zvedajícími se mraky. Zadíval jsem se pozorně. Pásy byly skutečně zvláštní. Vrchol hory však zakrýval mrak.

-pokračovanie-

Ernst Muldašev

Věnováno památce Nikolaje Konstantinoviče Rericha